Když jsem ráno opouštěl Kladno a mířil do Pardubic, všude byl ještě klid. Kdo by taky v sobotu vstával před šestou hodinou ranní. Jen cvoci a účastníci srazu CMC .o). Díky brzkému rannímu času byla cesta více než pohodová a tak jsem na místo srazu, tedy na parkoviště firmy Auto In, dorazil již v 7.30 hod. Chvíli na to před autosalon připlulo i výstavní Mondeo 2.2 TDCi a v něm kdo jiný než p. Šimík, spolumajitel (firmy samozřejmě). Chvíli na to se již začali sjíždět další účastníci a do té doby prázdná plocha se začala plnit. Chvíli po osmé jsme obdrželi klíče od předváděcích vozů (Fiesta 1.3, Fiesta 1.4 TDCi, Focus 1.6 Vi-VCT, Focus C-Max 1.6 TDCi, Tourneo Connect a Mondeo 2.2 TDCi). Tentokrát s námi ani nebyl technik Auto In a vozy jsme si zkoušeli a předávali zcela sami. Musím říct, že tato vstřícnost a důvěra ze strany p. Šimíka mě překvapila a potěšila. A tím to zdaleka ještě nemělo končit.

Kolem půl deváté byl přistaven můj oř na avizovanou ukázkovou roční servisní prohlídku (kilometrový interval 105.000 km). Kdo tedy zrovna neseděl v některém z předváděcích vozů, mohl být na dílně přítomen odstrojení mého vozítka a jeho zevrubné prohlídce. Výsledkem prohlídky byly mezní přední brzdy (s tím se počítalo a také byly v servise ihned vyměněny kotouče i destičky, technik se se sundáváním kotoučů řádně potrápil, viz Otův návod na jejich výměnu), utržený jeden závěs výfuku a jeden silentblok v levém předním rameni blížící se konci své životnost. Byl jsem rád, že tím výčet končil .o). Nicméně, je dobré vidět, co vše se na autě v rámci prohlídky kontroluje. Do zákulisí obvykle není snadné se dostat. Mezitím vesele probíhaly jízdy se zapůjčenými vozy, kterými jsme se také přemístili k ploché dráze.

Jak si představit plochou dráhu? V podstatě se jedná o běžný stadion 400 m s převážně písčitým povrchem, který byl kvůli teplému počasí pravidelně kropen vodou. Na tomto relativně malém prostoru divoce vyhlížející upravené vozy Ka a Fiesta, samozřejmě odstrojené a s nezbytným trubkovým rámem v interiéru. Sedačky Recaro skutečně nebyly pro parádu. Všichni zájemci se postupně nasoukali (někteří celkem s obtížemi :o))) do cockpitu jednoho z vozů a za podrobné instruktáže si vyzkoušeli plochodrážní jízdu, včetně smyků a v jednom případě i nárazu do hrazení dráhy. Rozzuřené vozidlo s dostatkem výkonu na malé kluzké ploše skutečně není snadné mít vždy pod kontrolou. I když jak pro koho, ve chvíli, kdy jsem usedl na sedadlo spolujezdce a za volantem se ocitl p. Šimík, bylo jasno, co svými návody a poučkami myslel. Záhy mi je všechny předvedl v reálu a pokud si představíte velikost zmíněného okruhu, uznáte že dosahovaná rychlost 100 km/h už vyžaduje nějaké zkušenosti. Ale ten pocit, kdy se v jednom okamžiku stokilometrovou rychlostí člověk řítí na hrazení dráhy a v dalším okamžiku auto bokem pokoří ostrou zatáčku, je impozantní. Neustálý řev motoru a zcela jisté pohyby volantem vypadají jako samozřejmost, ale protože jsme předtím sami řídili a měli co dělat, tak už víme, že to legrace není. .o)

Na tomto místě musím jednu samostatnou větu věnovat poděkování Auto In a hlavně p. Šimíkovi, který nám připravil nezapomenutelné dopoledne, kdy se nikdo nenudil a mnoho z nás si vyzkoušelo něco, co skutečně není běžné.

No uznáte, že po takovémto dopoledni byli všichni hladoví, takže nemohlo následovat nic jiného, než přesun do Hradce Králové, do restaurace Pit Bull Pub. Prostředí příjemné, jídlo velmi dobré, parkoviště přímo u občerstvovny, co si přát víc. Po nabrání energie jsme jí mohli jít zase zvesela plýtvat. A bylo kde. S plným žaludkem jsme se jali škrábat na Bílou věž. Pravda, pohled na královéhradecké panoráma byl pěkný, ale ty schody nahoru si možná pamatuji ještě intenzivněji. Ani počítat je jsem neměl sílu. Po krátkém zapózování na schodech (fotky jistě budou) jsme opět práskli bičem nad svými plechovými stády a propletli se městem k malé podzemní pevnosti.

Pevnosti? No byl snad někdo, kdo neměl ten dojem? Mnoho schodů dolů, mnoho betonu, chlad, tma, umělé osvětlení, absence signálu pro telefony ... ideální místo pro střelnici. Ostatně, nebyli jsme tu poprvé. Drobné zklamání na nás čekalo v podobě poněkud nerudného střelmistra, který nevypadal, že by z nás nadšení hodlal padnout na zadnici. No, ale vzhledem k tomu, že jsme nespáchali žádný průšvih, postupně roztál a na konci s ním byla docela i legrace. Zvlášť, když nám vyprávěl o kuriózních příhodách na střelnici a vše dokumentoval buď ještě viditelnými hlubokými šrámy na zdech nebo různě zasádrovanými místy. Zmínka o tom, jak mu náboj explodoval ještě ve válci revolveru už nebyla tak veselá, nicméně byl tam s námi, tak to přece jen mělo veselejší nádech. Kdo již někdy střílel, tak pro něj CZ 85 asi není ničím novým, je to klasika z nejklasikovatějších :o)). Ale Glock 21 ráže .45 (pro méně informované - ráže je přibližně 0.45 palce, tedy přes 12 mm) budí respekt, už jen tím, co se do něj láduje. Po krátké střelbě z vlastních revolverů .38 Special jsme neodolali a na dort posadili třešinku v podobě brokovnice přezdívané "pumpa". Prostor se záhy zaplnil stovkami broků velikosti 2.5 mm. Kdo nezkusil, nepochopí. A my už víme, Arnie ... :o)

A co dál? Vám to nestačilo? Nám jo, takže už jen cesta domů a v klidu si všechno prožitky vychutnat. Tak zase někdy s touhle skvělou partou lidí na viděnou. Pánové, bylo mi skutečným potěšením.

Mikki