Tahle reportáž bude trochu nezvykle psaná z pohledu organizátora, ale uznejte, že ji těžko můžu napsat jinak, zato bude dlouhá.

Po měsících příprav nastal konečně 19. červen, den „D“, kdy měl v 9:00 začít první dvoudenní a druhý celorepublikový klubový sraz. S ostatními organizátory jsem se raději domluvil už na 8:00, abychom si v klidu doladili poslední detaily a sraz mohl proběhnout bez větších problémů. Takže v 7:45 už jsem parkoval u Delvity. Počasí bylo slibné, parkoviště prázdné, nad poli se zvedal ranní opar, proste idyla. Netrvala dlouho. Ještě před devátou hodinou přijelo 12 mondeí, v 10:00 už jich bylo parkovišti 32. Naštěstí běžní návštěvníci Delvity pochopili, že se na parkovišti děje cosi podivného a drželi si od nás uctivý odstup - až na jednoho staršího pána s favoritem, který uvolnil parkovací místo opravdu na poslední chvíli. Auta stále přibývala, chaos vrcholil, sotva jsme stačili všechny počítat, zapisovat a rozdělovat štítky a visačky se jmény. V tom zmatku různě pobíhali lidé s foťáky, tak jsme je vyhnali na střechu Delvity pod záminkou, že odtud bude na parkující mondea mnohem lepší výhled. Než jsem se nadál, bylo 10:15, nejvyšší čas začít chystat odjezd na oběd, protože proti původnímu harmonogramu jsme na automotodromu museli být  už ve12:30, o celou půlhodinu dříve. Pečlivě naplánovaný  odjezd ve skupinkách, vedených trasy znalými domorodci vzal v tom zmatku za své prakticky okamžitě, najednou jsem byl na parkovišti jenom já a jedno opuštěné mondeo se štítkem „Indy 226“ za oknem. Takže kromě starosti, jestli všichni trefí do restaurace (trefili, i když někteří při tom viděli slušný kus Brna a okolí) jsem ještě  přemítal, kde asi tak budu hledat Indyho. V okamžiku, kdy jsem se rozhodl spolehnout se na jeho samostatnost a vyrazit za hlavní skupinou, vyšel Indy z Delvity a na mou gestikulaci ve smyslu „kde sakra chlape seš?“ zamával a s úsměvem zavolal „já na oběd nejdu, já vás pak doženu“. Měl naprostou pravdu, na  oběd mi nehlásil a potom nás dohnal. Oběd v příjemném prostředí restaurace Myslivna (taky za ty peníze …) moje nervy trochu uklidnil, dokonce se vytvořila slušná časová rezerva – která ovšem vzápětí vzala za své při placení parkovného – než vybere hlídač parkoviště od 40ti řidičů po pětikoruně, to chvilku trvá. Na závodní dráhu jsme tak najížděli ve 12:26. O jízdě na okruhu řeknou fotky mnohem víc než všechna slova a osobní zážitek ještě mnohem víc než jakékoliv fotografie. Všem účastníkům jízdy patří poděkování za vzorné chování na dráze a dodržení určených pravidel, s výjimkou Karla 203, který prostě asi musel svým dvěma spolujezdkyním předvést ST200 „na ostro“, ať si organizátoři říkají, co chtějí. Tím víc musím ocenit chování všech ostatních, kteří se ovládat dokázali. Po třech okruzích jsme se ve 12:40 z dráhy museli vrátit zpět na parkoviště. Pár suchých dat, okruh měří 5 403,19m a neoficiální traťový rekord 1:37 zajel D. Coulthard s F1 v roce 2002, pro cestovní automobily skupiny „N“ je nejlepší čas 2:21,931 (BMW M3, 1999). Po odstavení aut následovala prohlídka řídicího centra okruhu a ve 13:00 jsme mohli z terasy nad boxy shlédnout start klubového závodu motocyklů. Z původního záměru projet si cestou na paintball do Rajhradic část původního „silničního“ brněnského okruhu bohužel na poslední chvíli sešlo, protože v jeho nejzajímavější části, totiž stoupání do Kohoutovic, se jako naschvál jely závody do vrchu. Ale i tak přesun stále ještě hodně velké kolony (podle mých záznamů 31 aut) stál za to a konec konců, po starém okruhu jsme stejně jeli. Do Rajhradic jsme dorazili v pořádku a trochu zaskočili organizátory paintballu, kteří teprve připravovali parkovací prostor a 30 mondeí v řadě za sebou je viditelně zaskočilo. Zvládli to dobře a po půlhodince příprav, kterou jsme využili k převlečení do vlastních „bojových“ oděvů, nám rozdali jimi přivezené maskáčové kombinézy, my jsme se znovu převlékli,  absolvovali instruktáž  o bezpečnosti při hře a zacházení se zbraní a pak už kuličky mohly začít létat na všechny strany. A to taky začaly, bojovalo se s velkým nasazením, náš „žlutý“ tým nakonec získal rozhodující výhodu v podobě Zdenála 066, který si za své zacházení s automatem od organizátorů vysloužil přezdívku „Kropič“. Než se červení mohli vzchopit k pokusu o zvrat, který podle mě měl slušnou šanci na úspěch, začalo pršet a pršelo čím dál víc, tak ještě proběhla poslední mokrá hra a po ní, pro některé dost bolestivé (doslova), vystřílení kuliček a bylo po paintballu. K paintballové části programu se vztahují zatím jediné připomínky k organizaci srazu, někteří členové, kteří se hry neúčastnili měli ve vyhrazeném prostoru brzy dlouhou chvíli. Já s tím musím souhlasit a oceňuju, že to čekání přetrpěli, ale my jsme prakticky až do odjezdu na oběd vůbec nevěděli, kolik lidí se paintballu zúčastní, No Respect to zajišťoval (a ze svých peněz platil nevratnou zálohu) jenom odhadem a nakonec se trefil naštěstí skoro přesně (navíc pořadatelé paintballu nám slíbili podstatně lepší zázemí, včetně WC a posezení pro diváky). Snad si z toho vezmou poučení nejenom organizátoři, ale i všichni účastníci budoucích srazů (přiznávám, že tomu sám nevěřím). Přesto všechno si myslím, že paintball stál za to, i když jsem druhý den nejen cítil v nohách každý metr hřiště a po celém těle většinu inkasovaných zásahů (má pravá čelist by mohla vyprávět). Sílící déšť nám zchladil rozpálené hlavy a vysoká vzdušná vlhkost dala zabrat při odmlžování skel našich mondeí, ale všechno dobře dopadlo a my jsme vyrazili směrem k Ostrovačicím, kam se všichni těšili na pořádný kus masa. Že se cestou jedna skupinka plánovaně oddělila u obchodního centra za účelem doplnění zásob proviantu a peněz a druhá skupinka neplánovaně absolvovala trochu delší projížďku po naší překrásné D1 nic nezměnilo na faktu, že jsme se nakonec všichni šťastně shledali v ostrovačickém autokempu Alfa. Pak už se (po krátké pauze, zase jsme přijeli o trochu dřív) jedlo, pilo, vyprávělo (však za celý den bylo co),  i na ten fotbal se zájemci mohli podívat, občas se někdo rozloučil a vyrazil na cestu domů, až najednou byla jedna hodina po půlnoci a u stolu zůstalo jenom pár vytrvalců, kteří uznali, že je nejvyšší čas jít spát. Jak spali ostatní v kempu ve svých stanech (3 výjimky) a mondeích (převážná většina), to opravdu nevím, já si na svou postel stěžovat nemůžu.

Nedělní ráno nevypadalo zdaleka tak růžově, jako to sobotní, což mě přimělo sáhnou do zásuvky s náhradním programem a vyrazit do kempu. Tam už byli všichni odhodlaní vyrazit na motokáry, takže jsem náhradní program roztrhal a zahodil, uznal že neprší a asfalt osychá, obvolal všechny domorodce, kteří nevěděli, jestli se program nezměnil a se skromnou kolonou 5ti mondeí zahájil poslední srazový přesun na motokárovou dráhu do Modřic. Kupodivu i v neděli měl ještě sraz slušnou účast, nakonec se sešlo 11 členů, většinou s rodinami a 10 mondeí. Jezdit s motokárami po místy ještě mokré trati se ukázalo jako docela zábavné (když si odmyslíme vodu, která se rychle dostala do laminátových skořepin sedaček, kde pak zůstala po celou dobu jízdy). Každou chvíli někdo vyzkoušel kvalitu pneumatikových bariér vytyčujících trať, jízda smykem všech kol byla běžná a některé předjížděcí manévry by záviděli i piloti F1. Rodinní příslušníci a zrovna nejezdící členové měli celou dobu co fotit a filmovat, na nudu si rozhodně nestěžovali. Ale všechno má svůj konec, z motokárového volantu brzy bolí ruce a když se k tomu přidaly dešťové kapky, i skalní členové klubu usoudili, že je čas na závěrečnou fotografii, která by udělala za srazem symbolickou tečku. Navíc byl už čas oběda a to rozhodlo, že ve 12:00 jsme se spolu s Martinem 007 a Zdenálem 066 rozloučili a s přáním šťastné cesty vyrazili ke svým domovům. Co dodat? I když počasí nebylo ideální, program to nijak výrazně nenarušilo, nikomu se nic nestalo a všichni se v pořádku vrátili domů, doufám že bohatší o pár příjemných zážitků.