Den příliš slibně nezačal. Každou chvíli to vypadalo na déšť a počasí se notně mračilo. Na Zličíně jsem jako závozníka naložil Basica a hurá směr Brno. Pak následovala tortura v podobě dálnice Praha-Brno. To se snad ani nedá komentovat. Tady nás v polovině dojel Martin 777. Na chvíli jsme nasadili malinko rychlejší tempo. Za to se mi jakýsi kamion odvděčil kamínkem do předního skla. To mi samozřejmě na náladě nepřidalo. Nicméně cesta proběhla v klidu a již za svitu slunce jsme vjížděli do jihomoravské metropole pod Špilasem. Na parkovišti za Delvitou byli zatím jen místní organizátoři, takže ranní přivstání se vyplatilo.

V průběhu rána se sice ozvali dva odpadlíci, kteří díky technické závadě (turbo v jednom případě a zadní tlumiče ve druhém) nedojeli, ale tím snad špatné zprávy pro sobotní dopoledne byly vyčerpány. Pak už se parkoviště začínalo plnit jedním Mondeem za druhým. Okolojedoucí majitelé mobilních nákupních tašek se nestačili podivovat tomu zvláštnímu uskupení. V orientaci velmi pomáhaly vzorně vyvedené jmenovky a štítky do auta, které se Ivovi opravdu povedly. Opuštěné ranní parkoviště se během hodiny změnilo v plochu do posledního koutku obsazenou klubovými vozy. Moc pěkný pohled na to dění, zvláště pak z lehce ptačí (střecha Delvity) perspektivy.

Vzhledem k tomu, že někteří z nás nesnídali, většina přijala časový posun programu s povděkem, protože to znamenalo urychlený přesun do hotelu Myslivna na oběd. Prostředí moc pěkné, řízek už jsem sice jedl lepší, ale tenhle rozhodně nebyl špatný. Oběd netrval dlouho, neb nás čekal avizovaný Masarykův okruh, na který bylo potřeba se dostavit v přesnou hodinu a myslím, že nebylo potřeba nikoho přemlouvat. Těšili se všichni. Takže opět v koloně přesun k okruhu. Opět jsme si vychutnali pohled na "nekonečného" hada Mondeí. Zase mi bylo trochu líto těch chudáků, co se marně snažili dočkat vjetí na hlavní silnici námi blokovanou. Ale to už před námi byla brána automotodromu a my se postupně skládali na širokou dráhu a postupně nabírali rychlost. Bylo dohodnuto rychlostní omezení, protože náš pobyt na dráze nebyl zcela standardní a už vůbec ne komerční, takže slušné chování z naší strany bylo snadno akceptovatelnou podmínkou. Za sebe můžu říct, že i když se nezávodilo, pustit se s autem v rychlosti blížící se 100 km/h do pravoúhlé zatáčky stejně není standardní situace. Potěšilo mě, že auto si zjevně troufalo víc, než bych si troufal já a i ve chvíli, kdy jsem čekal alespoň kviknutí od zadních gum, se tvářilo jako by se nic nedělo. S každým kolem navíc pak člověk získával jistotu a cvik v projíždění ostrých zatáček. Ještě se musím zmínit, že jsem byl překvapen, jaké výškové rozdíly na okruhu jsou. To přece jen z televize tak patrné není. Příjemným doplňkem bylo nahlédnutí pod pokličku - do řídicího centra, kde se monitoruje vše, co se na dráze děje. Pak přesun na terasu podívat se, jak to vypadá, když se závodí - na startu už se řadili jednostopí závodníci.

Z okruhu kolonou přesun na paintballové hřiště. To už se začínalo kazit počasí. Já, coby pacifista, se hry přímo neúčastnil, ale o to zajímavější bylo sledovat omaskáčované postavičky pobíhající v bujném porostu s cílem označkovat nepřítele barevnou kapslí. Mnohým nevadil ani slušný liják, který se v průběhu hry spustil. To jsem se pak uchýlil do svého útulného obýváku na kolech.

Déšť nás provázel i do kempu, kde jsme ale složili své kosti pod střechu a zásobováni čerstvě grilovaným masem se rozmarům počasí jen vysmívali. Příjemné završení dne (pro zbylou skupinku spojené i s uvítáním dne následujícího). Záhy po půlnoci jsem už vzal zavděk stanem. Kombíkáři spali vesměs v autech, stan ale považuji stejně za pohodlnější, jen se holt musí stavět.

Co tedy říci závěrem? Že ani tento sraz nezklamal a opět potvrdil již rok starou pravdu - že CMC je z převážné většiny spolkem pohodových a tolerantních lidí. Na začátku všeho stálo jen auto, dnes je CMC již mnohem víc než jen obyčejný autoklub.